Nikola

Můj druhý život – příběh druhý o zkušenosti nejen z vězení

„Proč pláčeš, maminko?“ zeptala se moje dcera, když mě našla sedět na posteli s dopisem v ruce.

Věděla jsem, že ten den jednou přijde. Věděla jsem, že budu muset nastoupit do vězení, ale stejně jsem nebyla připravená na to, co se se mnou dělo v posledních dnech před nástupem. Najednou jsem měla jen jedenáct dní na to, abych zařídila úplně všechno – předala dceru do péče babičky, našla místo, kam uložit její věci, připravila si věci do vězení a vrátila byt majiteli.

Když mi bylo 22 let, otěhotněla jsem. V té době už jsem asi osm let brala pervitin, který jsem užívala nitrožilně. Měla jsem násilnického partnera a abych uspokojila jeho i svoji závislost, páchala jsem trestnou činnost.

V den, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná, jsem od něj utekla a ze dne na den přestala brát drogy. Zní to jako příběh se šťastným koncem, že? Kéž by tomu tak bylo.

Když bylo dceři asi půl roku, odešla jsem z komunity pro matky s dětmi. Najednou jsem se ocitla úplně sama. Neměla jsem peníze, neměla jsem kamarády, bydlela jsem, kde se dalo, po různých ubytovnách a vztahy s rodinou jsem měla hodně špatné.

Právě tahle situace mě vrátila zpátky k drogám. Začala jsem znovu fetovat a krást v obchodech. Našla jsem si dalšího partnera, který byl ještě větší tyran než otec mojí dcery. Tehdy jsem si říkala, že vlastně nemůžu čekat nic lepšího. Kdo by se taky chtěl dobře chovat k feťačce. Přesto jsem měla dceru celou dobu ve své péči. Až do chvíle, kdy mi přišel nástup trestu.

Jedenáct dní do nástupu

Těch jedenáct dní si pamatuji dodnes. Byl to zvláštní mix strachu, zoufalství a toho, že člověk prostě musí fungovat, i když má pocit, že už nemůže. Musela jsem zařídit, aby se moje dcera dostala do bezpečí k babičce, sehnat peníze na uskladnění jejího nábytku, připravit si věci do vězení a odevzdat byt. Všechno se to dělo v době, kdy jsem měla pocit, že nechci nic jiného než zmizet. Bylo strašně těžké zůstat nohama na zemi, když máte pocit, že chcete umřít, že nic nedává smysl a že není důvod snažit se dělat věci správně. Zvlášť když jste celý život dělali spíš všechno špatně.

Do výkonu trestu jsem nastoupila o den později. Prostě toho bylo moc a nestihla jsem to. Popravdě jsem si ještě chtěla naposledy užít svobodu, ještě jednou se zfetovat a říct si, že jsem všechno důležité zvládla, takže si to vlastně zasloužím.

A tak jsem nastoupila.

Zpětně si myslím, že nejtěžší na celém vězení je právě ten první krok. Zazvonit na ten zvonek a vejít dovnitř. V tu chvíli už není cesty zpátky. Ale když zvládnete tohle, zvládnete potom už opravdu hodně. Pak přišly kontroly, osobní prohlídky a pocit naprostého ponížení. Stojíte tam úplně nahá před někým, kdo je oblečený, a máte pocit, že už vám nezbylo vůbec nic, co by bylo jen vaše.

První dny ve vězení

Prvních čtrnáct dní si vlastně skoro nepamatuji. Asi jsem dostala nějaké papíry k vyplnění, nějaké informace, byla jsem u lékaře a mluvila jsem s pracovníky věznice, ale moje hlava to vůbec nepobírala. Většinu času jsem spala. A když jsem nespala, tak jsem jedla a zase usínala. Byla jsem úplně vyčerpaná. Matně si pamatuji jednoho vlasatého chlapa, který se mnou mluvil, asi to byl vychovatel. Možná si vybavím i některé holky, se kterými jsem tam byla, ale všechno je to hodně rozmazané. Potom mě převezli do kmenové věznice, kde jsem měla strávit celý další rok.

První místo, kam se v kmenové věznici dostanete, se mezi odsouzenými nazývalo „přibyl“. Když se to někde psalo, psalo se to s měkkým i. Bylo to místo, kam šel každý nově příchozí. Byli tam prvotresty i vícetresty, různé stupně zabezpečení, prostě všichni pohromadě.

Právě tam se podle mě hodně rozhoduje o tom, jak vás ostatní přijmou a jak se vám bude ve vězení fungovat.

Můj život ve vězení

Měla jsem štěstí. Na přibylu se mě ujaly vlachyňky, tedy olašské Romky, a nějak jsme si sedly. Bylo to možná i tím, že jsem uměla romsky a znala spoustu romských i vlachyňských písniček. Nebála jsem se zpívat, i když jsem věděla, že nezpívám úplně dokonale. Prostě jsem se nestyděla a tím jsem si je získala. Dostávala jsem od nich jídlo navíc, každé ráno jsem měla kávu a cigaretu. To ve vězení není samozřejmost. Většina lidí, kteří přijdou, nemá skoro nic, a když něco mají, často jim to někdo vezme nebo se o to musí dělit. Na přibylu mi ale hlavně poprvé opravdu došlo, co se stalo. Do té doby jsem nějak fungovala, řešila jednu věc za druhou, snažila se přežít. Ale tam mi to najednou došlo úplně naplno.

Tady budu celou dobu. Odsud se minimálně rok nedostanu. Rok bez mojí holčičky. Myslím, že tam jsem poprvé brečela. Já totiž normálně nebrečím, nikdy jsem nebyla člověk, který by dával emoce moc najevo. Ale v tu chvíli to prostě nešlo zastavit. Samozřejmě jsme měly různá sezení s pracovníky věznice, dostávaly jsme informace, vyplňovaly papíry a řešily, co bude dál. Jenže moje psychika byla tak strašně rozbitá, že jsem toho moc nevnímala. V hlavě jsem měla jedinou věc – chtěla jsem být se svojí holčičkou.

Snaha něco změnit

Požádala jsem o doléčování a chtěla jsem se dostat do specializovaného oddílu pro ženy, které řeší závislosti. To se mi ale nepodařilo. Začala jsem proto spolupracovat s Laxusem, který jsem měla domluvený už zvenku. Bylo pro mě důležité, že jsem měla někoho, s kým jsem mohla mluvit a řešit věci, které jsem v sobě nosila. A potom přišel okamžik, na který jsem čekala – odchod z přibylu. Upřímně jsem se strašně těšila, až odtamtud vypadnu. Byly jsme tam zavřené 24 hodin denně, měly jsme toho všechny plné zuby a chtěly jsme změnu.

Tehdy jsem ještě nevěděla, že „na patře“, jak se říká oddělení, kam potom člověk nastoupí, to bude v podstatě podobné. Jen tam budou jiní lidé, se kterými pak zůstane až do konce trestu.

Když jsem přišla na patro, dostala jsem postel nahoře. Tak to nováčci většinou dostávají. Ani mi to nevadilo, aspoň mi na ni nikdo nesedal. Čas tam utíkal zvláštním způsobem. Někdy jsem měla pocit, že utíká rychle a jindy se každá minuta táhla jako celý den. Byly dny, kdy jsem se hrozně nudila. Hlavně o víkendech, kdy se nic nedělo a holky často celý den spaly. Ale byly i dny, kdy jsme se smály, blbly, zpívaly, vyráběly věci nebo malovaly. Já jsem každý den něco malovala pro svoji malou holčičku, která na mě čekala venku. Doufala jsem, že čeká. Byly už tři měsíce, co jsem byla pryč, a já jsem se pořád neodvážila zavolat. Strašně jsem se bála toho okamžiku, kdy uslyším její hlas. Zatím jsem jí jen psala a posílala obrázky. Věřila jsem, že jí to dělá radost.

První telefonát domů

A pak přišel jeden víkendový den. Všichni jako obvykle spali, všude bylo ticho a já už měla přečtené všechny knížky. Za ten rok jsem jich přečetla přes dvě stě. Najednou jsem cítila, že je správný čas. Vzala jsem telefon a vytočila číslo. Srdce mi bilo tak strašně, že jsem skoro neslyšela vyzvánění. A potom to zvedla moje mamka.

„Ahoj, mami…“

A pak už přišel jen pláč. Můj, maminčin i mojí holčičky. Ten telefonát trval asi pět minut, ale pro mě to bylo pět nejbolestivějších minut v životě. Bylo v tom všechno – stud, vina, strach, láska, smutek i obrovská úleva, že ji zase slyším. Postupně se to ale začalo zlepšovat. Každým telefonátem to bylo o něco lepší. Začala jsem volat dvakrát týdně. Neměla jsem moc kreditu, takže jsem si všechno musela hodně počítat. Naštěstí jsem v té době už chodila do práce, takže jsem měla každý měsíc přibližně 700 korun na útratu. Z toho jsem platila kredit, tabák, papírky, kávu a něco malého pro dceru do obálky, aby měla radost. A potom zase čekání na další výplatu.

Vždycky jsem si poslechla všechno, co mi dcerka chtěla říct. Nikdy jsem jí neodporovala, ani když jsem s něčím nesouhlasila. Nebyla jsem totiž máma na sto procent. A tohle bylo něco, s čím jsem se hodně prala. Nemohla jsem jí radit tak, jak bych jí radila, kdybych byla doma. Nemohla jsem ji vychovávat, říkat jí, co má dělat, nebo mít na všechno svůj názor. Nebyla jsem u ní. Nebyla jsem součástí jejího každodenního života. A měla jsem pocit, že na to nemám právo. Zároveň jsem se bála, že kdybych jí něco zakázala nebo jí řekla, že s něčím nesouhlasím, mohla by mi odpovědět: „Ty mi nemáš co říkat.“ A já bych věděla, že má vlastně pravdu.

Naučit se vrátit domů

Celou dobu ve vězení jsem chodila na sezení do Laxusu. Nejvíc mi pomohla paní Z., se kterou jsem mohla řešit opravdu všechno. Nebylo téma, které by bylo příliš malé nebo příliš velké. Když jsem začala přemýšlet o tom, že bych požádala o podmíněné propuštění, položila mi jednu otázku, která mi zůstala v hlavě dodnes. „Proč chcete jít domů?“ Odpověděla jsem jí jednoduše: „Protože už chci být doma.“ V té době mi to připadalo jako úplně logická odpověď. Chtěla jsem být se svojí dcerou, chtěla jsem být venku, chtěla jsem zpátky svůj život. Jenže ona mi řekla něco, co mi tehdy došlo až postupně. Většina lidí ve vězení chce jít domů hlavně proto, aby už nebyla ve vězení. Chtějí pryč. Chtějí svobodu. Ale pokud je jediný důvod návratu to, že nechcete být tam, kde jste, nemusí to venku dlouho fungovat.

A měla pravdu. Začala jsem přemýšlet jinak. Přestala jsem si představovat, že přijdu domů a všechno bude najednou krásné a jednoduché. Že stačí otevřít dveře a začne nový život. Začala jsem řešit realitu.

Co budu dělat, až budu venku? Jak budu fungovat? Zvládnu běžné situace? Jak se vyhnu tomu, abych znovu spadla do starého života? A hlavně – jsem na to už opravdu připravená? Nakonec jsem sama došla k tomu, že nejsem. A rozhodla jsem se, že podmíněné propuštění ještě o půl roku odložím.

Nebyl to jednoduchý krok. Všichni kolem mě chtěli domů, já jsem chtěla domů, ale poprvé v životě jsem udělala rozhodnutí ne podle toho, co chci teď hned, ale podle toho, co bude pro mě a moji dceru opravdu dobré.

Čekání na svobodu

Po půl roce jsem se rozhodla, že už požádám o podmíněné propuštění. Žádost jsem si napsala sama, zalepila obálku a dala ji do schránky. A od toho dne se čas úplně změnil. Každý den měl najednou ne 24 hodin, ale snad 48. Nemohla jsem spát, nemohla jsem pořádně jíst a během čekání jsem zhubla deset kilogramů. Každá minuta byla nekonečná. Tohle období trvalo přes měsíc. Člověk totiž nečeká jen na rozhodnutí. Čeká na celý nový život. Nejdřív musí žádost dojít k soudu. Potom si soud vyžádá stanovisko věznice. Dokument prochází různými pracovníky – vychovatelem, speciálním pedagogem, sociálním pracovníkem a dalšími lidmi, kteří se k žádosti vyjadřují. Potom se všechno vrací zpět k soudu, který rozhodne. Pro člověka, který čeká, jestli se dostane zpátky ke své rodině, je to strašně náročné období.

A pak to jednoho dne přišlo.

Byla jsem v práci a pořád jsem měla pocit, že se nic neděje. Každý den jsem si představovala, jaké to bude, až uvidím svoji holčičku. Čím déle jsem čekala, tím větší byla nervozita. Měla jsem obrovskou touhu být už pryč. Dokonce jsem cítila strašnou nenávist ke všem kolem sebe, protože jsem už nechtěla být mezi lidmi, se kterými jsem sdílela oddělení. Chtěla jsem být jen se svojí dcerou. A potom za mnou přišla mistrová. Řekla mi: „Ukliď si věci, jdeš domů. Přišel fax.“ V první chvíli jsem tomu vůbec nevěřila. To není možné. Ono se to povedlo. Opravdu se to stalo. Najednou jsem cítila obrovské štěstí, ale zároveň i obrovský strach. Protože jsem věděla, že za dveřmi mě nečeká jen svoboda, ale také obrovská zodpovědnost.

Poslední chvíle ve vězení

Do deseti minut pro mě přišla Vězeňská služba a odvedli mě zpátky na patro. Musela jsem si sbalit všechny věci, vyklidit skříňku a postel. Když někoho propouštějí, jde nejdřív na takzvanou kuřárnu. Je to schodiště, kde jsou na jednotlivých patrech mříže, aby se odsouzení nemohli volně pohybovat mezi odděleními, ale zároveň spolu mohli mluvit. Tentokrát tam čekalo hodně lidí. Chtěli mi zatleskat, křičeli na mě, přáli mi štěstí. Nemyslím si, že to bylo jen kvůli mně. Lidé ve vězení jsou plní emocí a když někoho pustí, všechny ty pocity se najednou uvolní. Je v tom radost, že někdo odchází. Smutek, protože člověk ztrácí někoho, na koho si zvykl. Naděje, že příště to bude on. A zároveň bezmoc, protože on sám tam stále zůstává. Tentokrát jsem ale odcházela já.

Zavolala jsem mamce. Ona už to ale věděla, protože každý den volala na soud a čekala na rozhodnutí. Rozhodla se, že pro mě přijede společně s mojí dcerou. A pak mám zase trochu okno. Vlastně si pamatuji jen útržky. Právě ve chvíli, kdy člověk prožívá něco tak obrovského, za ním začnou chodit pracovníci a říkat mu všechny důležité informace. Co musí udělat, kam musí jít, co nesmí, jaké má povinnosti. Jenže hlava v tu chvíli funguje úplně jinak. Mně se honilo hlavou něco úplně jiného.

Pozná mě ještě moje dcera? Bude ke mně chtít jít? Jak moc vyrostla? Co budu dělat, až potkám někoho z minulosti? Co když mi někdo nabídne drogy? Jak si najdu práci? Kde budu bydlet? Dokážu být zase máma?

Najednou zjistíte, že na vás deset minut mluví sociální pracovnice a vy vůbec nevíte, co vám vlastně říká. Potom vás zavřou do malé místnosti bez oken, kde čekáte, než připraví poslední věci. Nevím, jak dlouho jsem tam byla. Jen jsem pořád dokola přemýšlela o jediné věci. Jaké to bude, až uvidím svoji dceru.

Zpátky doma

Pak pro mě přišli, dali mi všechny moje věci – občanský průkaz, peníze a věci, které jsem během trestu nesměla mít u sebe – a najednou mě pustili ven. Do světa. A tam už čekala moje mamka. A moje malá holčička. Jenže už nebyla tak malá jako před rokem. V momentě, kdy mě uviděla, se ke mně rozběhla. Vzala jsem ji do náruče a obě jsme se objímaly a plakaly. Byl to okamžik, na který jsem čekala celý rok. Pak přišla moje mamka. Taky plakala. Myslím, že pro ni to musel být strašně silný moment. Byla šťastná, že mě vidí, byla dojatá, když viděla svoji vnučku zase s mámou, ale zároveň v ní určitě byl i strach. Strach, jestli to zvládnu a jestli znovu nezačnu brát drogy. Strach, jestli mi může věřit. Bála se mi věřit několik let. A vlastně se jí ani nedivím.

Potom jsme jely na jídlo a domů – k mojí mamce. Tam jsem se měla vrátit, protože jiné bydlení jsem neměla. Z vězení se těžko hledá byt nebo práce, zvlášť když člověk vůbec neví, jak takové věci řešit. Ve vězení jsem mohla volat jen mamce a najednou jsem měla řešit celý život venku.

První týdny na svobodě

Říká se, že první dny po návratu jsou nejtěžší. Nikdo mi ale neřekl, že těmi prvními dny mohou být třeba dva měsíce. První týdny jsem byla úplně mimo. Jen jsem seděla, pila kávu, kouřila a poslouchala svoji dceru, jak mi všechno ukazuje a vypráví. Víte, je strašně zvláštní pocit být máma a vlastně o svém dítěti skoro nic nevědět. Nevěděla jsem, jaké má hračky, jakou velikost oblečení nosí, jak se jmenují její kamarádky, co má ráda, co ji baví. Utekly mi obyčejné každodenní věci, které tvoří život dítěte. Tak jsem jen seděla a poslouchala. Zároveň jsem přemýšlela, co bude dál.

Jít do vězení bylo těžké, ale vyjít ven a najednou mít za sebe plnou odpovědnost bylo možná ještě těžší. Ve vězení za vás rok někdo rozhoduje – kdy vstáváte, kdy jdete ven, co můžete a nemůžete dělat. A pak najednou stojíte venku a všechna rozhodnutí jsou zase jen na vás. Není vůbec těžké udělat něco špatně. Není těžké to nezvládnout. Naštěstí už dcera chodila do školy, takže ji mamka druhý den odvezla a já jsem mohla začít řešit, co bude dál.

První kroky nového života

Jako první jsem zavolala do Alma centra, abych si zajistila doléčování. Potom jsem kontaktovala OSPOD, abychom mohli začít spolupracovat a aby věděli, kdo jsem a jaká je moje situace. A nakonec jsem zavolala do Rubikon centra. Na Rubikon jsem si vzpomněla díky letáčkům, které jsem každý den vídala ve vězení na nástěnkách. Tehdy jsem si říkala, že pokud se někdy dostanu ven, zkusím tam zavolat. A tak jsem to udělala.

První měsíc jsem hlavně vyřizovala všechno potřebné. Chodila jsem na sezení do Almy, plnila úkoly od Rubikonu a všechno jsem řešila společně s mamkou. Chodila se mnou všude. Strašně jsem se bála, že něco nezvládnu. Že potkám někoho z minulosti. Že to vzdám. Bála jsem se chodit do obchodů ičekat před obchodem, než mamka nakoupí. Bála jsem se jezdit na Palmovku, protože tam jsem dřív hodně fetovala a trávila čas. Nejvíc jsem se bála volného času. Měla jsem strach, že ho budu mít moc a že mě to stáhne zpátky k lidem a prostředí, ze kterého jsem se snažila dostat.

Mezitím mi přišel dopis z Probační a mediační služby, kam jsem měla začít docházet, protože jsem byla propuštěná na podmínku a dostala jsem dohled. Najednou jsem měla další povinnost. A vlastně to bylo dobře. Měla jsem režim. Měla jsem místa, kam musím chodit. Neměla jsem tolik prostoru utíkat zpátky do starého života.

Učit se žít jinak

Naštěstí se moje obavy nenaplnily. Díky mojí mamince, mojí dceři a všem lidem z organizací, které mi pomáhaly, jsem to zvládla. Během měsíce jsem si našla práci. Nebyla tehdy úplně legální, ale byla to moje první práce v životě, pokud nepočítám práci ve výkonu trestu. A i když nebyla ideální, dala mi strašně moc. Naučila jsem se chodit včas, komunikovat s kolegy, respektovat vedoucí a být zodpovědná. Postupně jsem si získala takovou důvěru, že jsem zaučovala nové lidi a mohla jsem si organizovat práci podle toho, jak jsem potřebovala. Poprvé v životě jsem měla pocit, že něco zvládám. Že něco buduju. Postupně se začaly měnit i další věci.

V době milostivého léta se mi s pomocí mamky podařilo vyřešit dluhy. Po roce se mi dcera vrátila zpátky do péče. Skončil mi dohled, OSPOD už se mnou nemusel nic řešit, protože jsem všechno splnila. Řádně jsem dokončila doléčování a začala jsem studovat, abych si dodělala maturitu. A potom přišla nabídka z Rubikonu. Zeptali se mě, jestli bych nechtěla pracovat jako peer mentorka. Člověk, který pomáhá ostatním lidem se zkušeností se závislostí nebo trestnou činností. Byla jsem na sebe pyšná. A vlastně pořád jsem. Nakonec jsem do Rubikonu nastoupila na hlavní pracovní poměr a pracovala tam více než tři roky.

Od té doby se toho změnilo strašně moc. Letos se mi podařilo úspěšně odmaturovat a chci si podat přihlášku na vysokou školu. Už přes rok mám přítele, bydlíme spolu i s dcerou a mám krásný vztah s jeho rodinou. Můj přítel o mně ví úplně všechno. Ví, odkud jsem přišla. A je na mě pyšný. Nedávno jsme si pořídili dvě malé potkanky. Dvě malé kuličky, které zbožňuju. Moje dcera už chodí na druhý stupeň a někdy nechápu, jak rychle to všechno uteklo.

Dívám se dopředu

Dnes žiju obyčejný život. A právě to je pro mě možná největší vítězství. Žiju život, který žije většina lidí. Mám rodinu, práci, plány a věci, na které se těším. Jsem spokojená. Samozřejmě mě někdy přepadne strašně těžký pocit. Přemýšlím nad tím, co všechno moje dcera musela zažít. Že si to nezasloužila. Přišla jsem o roky, které už nikdy nevrátím. Místo toho, abych si užívala nejhezčí období jejího dětství, jsem byla pryč. Ten pocit asi nikdy úplně nezmizí. Ale dnes má moje dcera mámu, která tu pro ni je. Má zdravý a fungující vztah. Má někoho, kdo ji poslouchá, kdo ji doprovází životem a kdo se rozhodl svůj život změnit.

Do minulosti se nerada vracím. Mnohem víc se dívám dopředu. Čeká mě ještě spousta věcí, které chci zažít. A vím, že je zvládnu. Protože když jsem zvládla sama nastoupit do výkonu trestu, zvládnu už cokoliv.

Můj druhý život

Seriál příběhů lidí s žitou zkušeností z výkonu trestu, členů/ek pracovní skupiny AOOV přináší autentická svědectví nejen z vězení. Jsou to příběhy často bolestné a komplikované – o závislostech, ztrátách, selháních i dlouhé cestě zpět. Zároveň jsou to ale příběhy změny, odpovědnosti a návratu do běžného života. Ukazujeme konkrétní lidské osudy za statistikami o vězeňství a recidivě. Připomínáme, že za každým číslem je člověk – s minulostí, ale i s budoucností. Společným jmenovatelem těchto příběhů je odvaha začít znovu a podpora, která v klíčových momentech pomohla změnu udržet.

Cílem seriálu je přispět k věcnější debatě o trestní politice, významu odborné práce a dostupnosti podpůrných programů. Věříme, že funkční systém pomoci po výkonu trestu je důležitý nejen pro jednotlivce, ale i pro bezpečnost a soudržnost celé společnosti.