V rozhovoru se Zuzanou Mokrou, vedoucí Centra poradenství a programů v Ratolesti Brno, členské organizace AOOV, otevíráme otázku, proč přísnější tresty a snižování věku trestní odpovědnosti nejsou řešením problémového chování dětí a mladistvých. Zuzana přibližuje zkušenosti z práce s mladými lidmi, jejichž rizikové chování často souvisí s náročnými životními situacemi, nedostatkem podpory nebo neřešenými problémy v rodině a ve škole. Na příbězích z praxe ukazuje, jak důležitá je důvěra, individuální přístup a včasná pomoc – a jakou roli v tom mohou sehrát probační programy.
Jak byste z pohledu své praxe popsala současnou situaci dětí a mladistvých, kteří se dostávají do kontaktu s trestním systémem?
Činy, za které se k nám dostávají jsou v průběhu let stejné. Co ale přibylo je nebezpečné vyhrožování – se zbraní nebo bez, které jsme předtím neevidovali, protože se tolik neřešilo. Neznamená to, že by někdo ohrožoval jiné lidi nožem, ale spíše že ho přinese do školy a tam ho někomu ukáže. Změnu věku nebo typu a závažnosti nevnímám.
Vnímáte ve své praxi nárůst kriminality nebo problémového chování dětí a mladistvých?
Vnímáme víc zapojení klientů do programů, což ale nemusí přímo souviset s nárustem kriminality, ale spíše s obeznámením odborníků s nabídkou probačních programů. Komunikujeme přímo s kurátory, probačními úředníky, státními zástupci i soudci. Zároveň do probačních programů se dostávají klienti cca 1,5 roku od spáchání trestního činu. Proto je pro nás teď těžké říct, jestli něco aktuálně narůstá.
Co podle vás stojí za tím, že se některé děti či mladí lidé dostávají do konfliktu se zákonem?
Nejčastěji je to trauma, které si mladý člověk nese – konflikty nebo násilí doma, šikana ve školce nebo ve škole, náročný rozvod nebo rozchod rodičů, nezájem ze strany jednoho z rodičů a jeho plná absence v životě dítěte, chudoba a těžká životní situace rodiny (bydlení na ubytovně, problémy s bydlením, nedostatek financí v rodině, nemoc jednoho z rodičů nebo sourozence..). Když se na to podíváme hlouběji, většinou i rodiče našich klientů měli náročné dětství a i to vstupuje do jejich rodičovských dovedností – to jak být dobrým rodičem neměli kde zjistit a nefunguje učení nápodobou.
Často je to právě parta, kde se mladý člověk/dítě začíná cítit dobře, protože selhává ve školním systému (často má speciální potřeby), doma je situace náročná. Tady zažívá úspěch a silné zážitky – které ale můžou být právě rizikové nebo přímo protiprávné.
Psychické zdraví dětí a mládeže je také diskutované téma a u dětí a mládeže v konfliktu se zákonem je časté sebepoškozování, sebevražední myšlenky, stres, problémy se spánkem nebo jenom pocit, že je něco špatně.
Vidíte mezi dětmi a mladistvými, se kterými pracujete, nějaké společné charakteristiky nebo životní zkušenosti?
Vždy jsou tam komplikovaná témata z rodiny nebo ze školy. Školní prostředí je místem, kde si klienti zažívají neúspěch a jsou onálepkováni jako „problémový“. Je pro ně náročné a někdy až nemožné se z této škatulky vymanit. Přitom pozorujeme, že když se rozhodnou a změní školu, můžou z některých být dokonce nejlepší žáci ve třídě nebo průměr, což není málo.
S jakými problémy děti a mladiství nejčastěji přicházejí a co podle vás nejvíce potřebují? Co jim v současném systému podle vaší zkušenosti nejčastěji chybí?
Nejčastěji jim chybí zájem o to, co se jim děje. Skutečná snaha porozumět a někdy i nasměrování k možnostem, které mají. Jindy je to podpora a důvěra v to, že chtějí změnit svoje chování a jednání. Často jsou bráni jako problémový a málokdy se někdo zajímá, proč to tak je a jak tento problém vnímá samotné dítě.
Také ale chybí odborná pomoc – dětský terapeuti a psychiatři jsou prakticky nedostupní.
Jakou roli podle vás hrají probační programy v práci s dětmi a mladistvými? V čem je jejich přínos oproti samotnému uložení trestu nebo jinému opatření?
Hlavně v tom, že mladý člověk dostane podporu a možnost na sobě pracovat. Ne jenom něco odchodit.
Co se podle vás může stát, pokud mladý člověk takovou odbornou podporu nedostane?
Když ji nedostane, může se jeho situace zhoršit nebo se to může odrazit na jeho sebeobraze a cílech, které si stanoví. Nebude si věřit, bude hledat rychlé řešení místo práci na sobě. Také je pravděpodobné, že v dospělosti bude řešit podobné situace se svými dětmi.
Daří se podle vaší zkušenosti prostřednictvím probačního programu ovlivnit chování dětí a mladistvých?
Každý mladý člověk nebo dítě, které program úspěšně absolvuje projde nějakou změnou. Vždy se něco malé a někdy i hodně velké v jejich vnímání situací a sebe samého stane.
Co je podle vás pro změnu nejdůležitější?
Nejdůležitější je navázat vztah a důvěru, aby bylo možné otevřeně mluvit o tom, jaký má dítě nebo mladý člověk pohled na to, co se událo nebo děje. Skrze porozumění a otevřený dialog je pak možné nalézat možnosti změny a pak je aplikovat do každodennosti.
Můžete uvést konkrétní zkušenost, která podle vás dobře ukazuje, proč má probační program smysl?
Například Dominik, který se do programu Změnit směr zapojil až na druhý pokus. V té době měl za sebou neúspěchy ve škole, potýkal se s velkou podrážděností a často se dostával do konfliktů a rvaček. Během programu se učil rozpoznávat a zvládat strach a vztek. Hledal jiné zdroje sebevědomí a postupně se mu podařilo najít práci i zlepšit vztahy s matkou. Na konci programu se na sebe dokázal dívat pozitivněji. Od začátku spolupráce se nedostal do další rvačky a začal plánovat svou budoucnost.
Podobnou zkušenost máme i s třináctiletou Janou, která do programu Aristoteles nastoupila kvůli krádeži. Během programu se zaměřila především na vztah s matkou, školní motivaci a odpovědnost. Součástí práce bylo také společné setkání s rodiči, kteří se učili Janě více naslouchat a nastavovat srozumitelná pravidla. Při ukončení programu Jana vnímala větší sebevědomí a především zlepšení vztahu s matkou. Pozitivní změnu potvrdila i matka při následném rozhovoru.
Oba příběhy ukazují, že když mladý člověk dostane podporu a prostor porozumět tomu, co prožívá, může své chování skutečně změnit. Důležité je navázat vztah a důvěru a hledat cesty, které mu pomohou změnu přenést do každodenního života.
Co by podle vás měl systém práce s mladistvými v konfliktu se zákonem dělat jinak nebo lépe?
Rozhodně chybí podpora rodin s nejmenšími dětmi, kde se formují vztahy a citové pouto mezi rodiči a dětmi. Zároveň, když je dítě ohroženo v rodinném prostředí (násilí, zanedbávání, zneužívání), přichází se na to až ve škole, kde to není vždy podchyceno s důrazem na potřeby dítěte. Neustálý stres, ve kterém dítě od útlého věku žije způsobuje změny v jeho chování a prožívání. Na škole se pak stává obětí šikany nebo je jeho chování označováno za problémové a nedostává se mu podpory a pomoci, aby se je mohl naučit regulovat. Absence participace dítěte na řešení problémů, které se ho týkají zvyšují bezmoc a ta se překlápí do násilí.
Jak vnímáte snahy politiků snížit věkovou hranici trestní odpovědnosti? Zlepší se tím podle vás situace ve společnosti?
Snížení věkové hranice trestní odpovědnosti ještě zhorší vnímání dětí jako problémových a plně odpovědných za regulaci svého chování. To je v rozporu se všemi výzkumy a doporučeními odborníků na mezinárodní úrovni. To co je potřeba změnit je dostupnost podpory a pomoci pro děti a mladé lidi se specifickými vzdělávacími potřebami a výchovnými problémy.