Podmíněné propuštění z výkonu trestu představuje institut trestního práva, který umožňuje odsouzenému opustit věznici před uplynutím celé stanovené doby trestu za předpokladu splnění zákonem stanovených podmínek.
Mezi základní kritéria patří odpykání minimální části trestu (obvykle jedna třetina či polovina, případně více v závislosti na závažnosti trestného činu), vzorné chování během výkonu trestu a nízké riziko recidivy. O podmíněné propuštění může požádat sám odsouzený, jeho blízcí nebo právní zástupce; žádost musí obsahovat identifikační údaje, důkazy o nápravě a další relevantní podklady.
Rozhodnutí o propuštění je výlučně v kompetenci soudu, který žádost posoudí a může ji schválit či zamítnout. Po podmíněném propuštění je stanovena zkušební doba, během níž je propuštěný povinen dodržovat stanovené povinnosti a je pod dohledem probační služby. V případě úspěšného splnění podmínek se trest považuje za vykonaný; pokud však odsouzený podmínky poruší, může soud výkon trestu obnovit.
Právní rámec institutu podmíněného propuštění je zakotven v § 88 trestního zákoníku, přičemž procesní postup upravuje § 331 trestního řádu.
Aktuální novela trestních předpisů přináší zásadní změnu, podle níž je soud povinen odsouzeného propustit, pokud jsou splněny zákonné podmínky pro podmíněné propuštění.
Jaké jsou podmínky podmíněného propuštění?
Minimální délka výkonu trestu
Odsouzený musí vykonat alespoň jednu třetinu trestu, pokud byl odsouzen za standardní trestný čin. U závažnějších trestných činů, zejména těch kvalifikovaných jako zvlášť závažné zločiny (např. znásilnění, ublížení na zdraví či vraždy), je požadavek vyšší – obvykle polovina trestu nebo dokonce dvě třetiny. V případě odsouzených k doživotnímu trestu může být žádost o podmíněné propuštění podána nejdříve po 20 letech (někdy až po 30 letech) výkonu trestu, přičemž soud posuzuje, zda nehrozí riziko opakování trestné činnosti.
Chování během výkonu trestu
Soud posuzuje, zda odsouzený prokázal vzorné chování během výkonu trestu. Zohledňuje účast na terapeutických a vzdělávacích programech, zapojení do zaměstnání a dodržování kázeňských pravidel ve věznici.
Náprava a nízké riziko recidivy
Odsouzený musí přesvědčit soud, že učinil kroky k nápravě svého chování. Hodnocení nápravy a rizika recidivy podléhá také posouzení vězeňských orgánů a Probační a mediační služby, jejichž stanovisko musí potvrdit nízké riziko opakování trestné činnosti.
Kdo může podat žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody?
Žádost o podmíněné propuštění může podat odsouzená osoba sama, její právní zástupce (advokát), ale i rodinný příslušník (např. rodič, partner, sourozenec), jakož i ředitel věznice, ve které si odsouzený vykonává trest, anebo nezisková organizace, se kterou odsouzený ve výkonu trestu spolupracuje. Pokud žádost nepodává samotný odsouzený, je vždy nezbytné, aby se k žádosti připojil, tj. souhlasil s ní. U neziskových organizací soud obvykle zkoumá, zda existuje dlouhodobý a prokazatelný vztah mezi organizací a odsouzeným. Pokud žádost podává ředitel věznice, má tato žádost vysokou váhu, protože se podává jen v případech, kdy věznice hodnotí nápravu odsouzeného jako skutečně přesvědčivou.
Žádost o podmíněné propuštění by měla být doložena všemi dostupnými informacemi a důkazy o změně postoje odsouzeného. Měla by zahrnovat vysvětlení příčin kriminálního chování (sebereflexe), hodnocení průběhu výkonu trestu a jeho dopadů na odsouzeného, pracovní zařazení ve věznici, dobrovolné a zájmové aktivity, způsob trávení volného času, náhradu škody anebo snahu o ni, plány po propuštění – pracovní příslib, motivační dopis, možnost bydlení po výkonu trestu, sociální a rodinné vazby a důvody, proč by měl být odsouzený podmíněně propuštěn.
Součástí spisu, který soud posuzuje, je také písemné hodnocení odsouzeného, které zpracovává věznice. Obsahuje posudky od vychovatele, psychologa, zprávu o chování, přístup k práci i případné kázeňské přestupky.
O žádosti rozhoduje okresní soud v obvodu věznice, kde je trest vykonáván. Návrh je projednán ve veřejném zasedání, které se koná ve věznici nebo u soudu. Soud není návrhem vázán – i když jsou formální podmínky splněny, může žádost zamítnout, pokud nepovažuje propuštění za vhodné. Rozhodnutí však musí řádně odůvodnit. Právě tento aspekt rozhodování o podmíněném propuštění se od 1. 1. 2026 mění.
Jaký je proces podmíněného propuštění z výkonu trestu?
Proces podmíněného propuštění začíná podáním žádosti. Po jejím doručení příslušný soud vyzve věznici, ve které se odsouzený nachází, aby zpracovala komplexní hodnocení odsouzené osoby. Na tomto hodnocení se podílejí různí zaměstnanci věznice – vychovatel, psycholog, pedagog a další, kteří se k odsouzenému vyjadřují. V hodnocení se zohledňuje mimo jiné pracovní aktivita, účast na vzdělávání, plnění povinností, kázeň, motivace k nápravě či zájem o budoucí uplatnění. Odsouzený má právo se s tímto dokumentem seznámit a vyjádřit se k němu.
Hodnocení je spolu s dalšími podklady postoupeno soudu, který stanoví termín veřejného zasedání. O jeho konání je odsouzený informován a může se jej osobně účastnit. Veřejné zasedání může probíhat přímo ve věznici, v níž je zřízena jednací místnost, nebo u soudu mimo věznici. Účastní se jej soud (soudce nebo senát), státní zástupce, zástupce věznice (často vychovatel), odsouzený a jeho advokát (pokud jej má). Přítomna může být i veřejnost, včetně poškozených.
Při jednání soud od odsouzeného zjišťuje především jeho motivaci k podání žádosti, osobní situaci, reflexi trestné činnosti a představy o životě po propuštění. Poté jsou přečteny klíčové části hodnotící zprávy z věznice a další podklady – například pracovní či bytové přísliby, motivační dopisy či doporučení od externích organizací. Zástupce věznice se může k věci stručně vyjádřit, většinou však odkazuje na písemné hodnocení.
Následuje závěrečný návrh státního zástupce (většinou navrhuje zamítnutí). Odsouzený má pak právo na tzv. poslední slovo, kde může zareagovat na výtky, posílit argumentaci ve prospěch svého propuštění a ukázat svou motivaci ke změně.
Po skončení veřejného zasedání se soud odebere k poradě a poté vyhlašuje rozhodnutí. Může rozhodnout buď o zamítnutí žádosti, nebo o podmíněném propuštění, přičemž v druhém případě stanoví podmínky – zkušební dobu, dohled Probační a mediační služby, případně povinnosti či omezení – například absolvovat pracovní výcvik, vyhýbat se rizikovým místům a osobám či nahradit poškozenému způsobenou škodu či nemajetkovou újmu. Odsouzený i státní zástupce mají právo se proti rozhodnutí na místě odvolat. Pokud se oba vzdají práva na odvolání, je rozhodnutí pravomocné.
V případě kladného rozhodnutí o podmíněném propuštění je odsouzený zpravidla v tentýž den propuštěn na svobodu. Následuje administrativní zpracování usnesení, vrácení osobních věcí, vydání propouštěcího dokladu a odchod z věznice. Tím začíná nová etapa života, v níž odsouzený nese odpovědnost nejen za splnění podmínek soudu, ale i za to, jak naloží se svou šancí.
Úspěšnost žádostí odsouzených, kteří splnili zákonné podmínky pro podmíněné propuštění, se pohybuje zhruba mezi 30 a 40%;navíc existují značné rozdíly úspěšnosti podání návrhu na podmíněné propuštění v různých věznicích, přičemž v případě zamítnutí návrhu je odsouzený oprávněn podat návrhu až po uplynutí šesti měsíců od právní moci zamítavého rozhodnutí.
I na tento stav se snaží reagovat novela trestních předpisů.
Jak se změní podmíněné propuštění?
Nová úprava institutu podmíněného propuštění představuje posun směrem k větší právní jistotě, předvídatelnosti soudních rozhodnutí a zároveň k lepší orientaci všech aktérů trestního řízení. Především přesněji definuje podmínky, za kterých lze o podmíněné propuštění žádat a za nichž mu může být vyhověno, a to nejen z hlediska vykonané části trestu, ale také z pohledu požadavků na chování odsouzeného a jeho postoj k nápravě.
Soudy tak mají k dispozici přesnější a konkrétnější kritéria, která mohou sloužit jako opora pro jejich rozhodování. Zákon nyní podrobněji rozlišuje, kdo může být propuštěn po jaké části trestu – s ohledem na povahu spáchaného trestného činu, délku trestu, předchozí bezúhonnost a další okolnosti. Tím se eliminuje dosavadní právní nejistota, kdy praxe soudů mohla být velmi různorodá a založená spíše na individuálním uvážení než na jasně stanovených pravidlech.
Nová úprava rovněž výslovně zmiňuje pozitivní chování odsouzeného, jeho plnění povinností a snahu o nápravu jako rozhodující faktory, ke kterým má soud přihlížet. To posiluje výchovný rozměr výkonu trestu a podporuje motivaci odsouzených aktivně se podílet na vlastní resocializaci. Navíc se tím dává větší váha odborným posudkům, hodnocení věznice a reálnému obrazu o změně postojů pachatele, nikoli pouze formálním známkám kázeňského chování.
Zvýšená transparentnost a jasně formulované podmínky přispívají také k důvěře veřejnosti v soudní rozhodování a srozumitelnosti systému trestní justice. Odsouzení i jejich právní zástupci přesněji vědí, jaké jednání se od nich očekává a za jakých okolností mohou doufat v propuštění na svobodu. Zákon tím napomáhá předcházet zklamání či pocitu nespravedlnosti, které mohly vyplývat z nejasných či rozdílných výkladů právní úpravy.
Celkově tak nová právní úprava směřuje k posílení rovnováhy mezi individuálním posouzením každého případu a zachováním spravedlivého, srozumitelného a předvídatelného rámce pro uplatnění institutu podmíněného propuštění.
Nejzásadnější změnou je právě formulace § 88 odst. 1 tr. zákoníku zakotvující nárok odsouzeného na podmíněné propuštění, při splnění zákonných podmínek:
Soud odsouzeného podmíněně propustí (v původní verzi – může propustit) na svobodu, jestliže odsouzený vykonal stanovenou část trestu, svým chováním a plněním svých povinností po právní moci rozsudku prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného.
Další podstatnou změnou je formulace § 88 odst. 3 tr. zákoníku – nově odst. 4:
Soud při posuzování, zda odsouzený prokázal polepšení, přihlédne zejména k jeho chování ve výkonu trestu, které umožňuje posoudit, do jaké míry se napravil, k plnění jeho povinností a k jeho snaze nahradit škodu nebo jinou újmu způsobenou trestným činem, vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem anebo odstranit jiné škodlivé následky činu.
(původní znění: Soud při rozhodování o podmíněném propuštění odsouzeného za zločin přihlédne také k tomu, zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu a zda částečně nebo zcela nahradil či jinak odčinil škodu nebo jinou újmu způsobenou trestným činem nebo zda vydal bezdůvodné obohacení získané trestným činem).
Nově se již nebude posuzovat pouze to, zda odsouzený částečně nebo zcela nahradil či jinak odčinil škodu, bezdůvodné obohacení nebo jinou újmu způsobenou trestným činem, ale soud bude přihlížet především k jeho snaze. To je třeba považovat za pozitivní změnu. K posílení práv poškozených navíc přispívá i to, že zákon nově nebude řešit jen náhradu škody, újmu či bezdůvodné obohacení – bude se zohledňovat i snaha odstranit jiné škodlivé následky činu.“
Navíc, původní ustanovení se týkalo výlučně osob odsouzených za zločin, přičemž navrhované ustanovení dopadá na veškeré rozhodování o podmíněném propuštění (tedy včetně rozhodování o podmíněném propuštění osob odsouzených za přečin).
Dále k problematice podmíněného propuštění výzkumná zpráva:
Mertl, J., & Bareš, P. (2024). Institut podmíněného propuštění a jeho vlivy na možnosti reintegrace osob propuštěných z výkonu trestu. Výzkumný ústav práce a sociálních věcí. https://www.vupsv.cz/wp-content/uploads/2024/05/Mertl-Bares_Podminene-propusteni_RILSA-2024.pdf
