Můj druhý život – příběh první
Narodila jsem se v roce 1983 v Opočně. Moji rodiče byli skoro ještě děti – mámě bylo šestnáct, tátovi osmnáct. Oba pili. Alkohol byl doma dřív než já. Dřív než klid, bezpečí nebo pocit, že někam patřím.
Říká se, že děti si první roky nepamatují. Já si pamatuju. Pamatuju si tmu v pokoji, křik, bouchání dveří. Pamatuju si, jak jsem jako batole brečela v postýlce tak dlouho, až jsem přišla o hlas. Doslova. Měla jsem chrapot, který neodezněl, a museli mi operovat hlasivky. Byl to křik dítěte, které nikdo neslyšel.

Táta odešel, když mi byly tři roky. Emigroval do Kanady. Dal mi fotku z občanky a řekl, že se vrátí. Ale vrátil se až za několik let. A ve mně se usadilo přesvědčení, že lidé, které miluju, odcházejí. Že láska znamená čekání, prázdno a bolest. Tenhle vzorec se mi pak vracel celý život.
Máma si našla jiného muže. Pil ještě víc než ona. Byl agresivní. Hádky, rány, policie u dveří – to byl náš každodenní svět. Já jsem se snažila mámu chránit. Stála jsem mezi nimi, prosila, křičela. A ona mi říkala, že jí nepomůžu. Že jsem malá. Že nic nezmůžu. Uvnitř se mi tehdy usadila vina. Pocit, že když se něco pokazí, je to moje chyba.
Mezi čtvrtým a šestým rokem mě zneužíval strýc, který se vrátil z vězení. Dlouho jsem to nikomu neřekla. Když se to nakonec provalilo, nebylo to o ochraně. Bylo to o tichu. O tom, že se o tom nemluví. Že některé věci se prostě zametou pod koberec.
Když mi bylo osm let, máma zemřela.
Následky domácího násilí. Alkohol. Rozpadlé tělo. Rozpadlý život. A já jsem si to vzala na sebe. Dítě, které věřilo, že svými myšlenkami může zabíjet. Že kdyby bylo lepší, hodnější, silnější, máma by tu byla.
Pak jsem putovala od jednoho příbuzného ke druhému. Každý měl jiná pravidla, jiný tón hlasu, jiný způsob trestu. Nikde jsem nebyla doma. Naučila jsem se přizpůsobit. Být taková, jakou mě chtěli mít. Smát se, když jsem chtěla brečet. Mlčet, když jsem chtěla křičet. Být hodná, aby mě neopustili. Tahle schopnost přežít mě zachránila – a zároveň zničila.
Ve dvanácti jsem začala pít.
Ve třinácti kouřit trávu. Ve čtrnácti přišel pervitin. V patnácti heroin. Drogy mi daly něco, co jsem nikdy předtím neměla – ticho v hlavě. Klid. Pocit, že svět na chvíli přestal bolet.
Přitom jsem nebyla „ztracený případ“. Psala jsem básně. Hrála divadlo. Chtěla jsem být herečka. Jenže doma nebyl prostor na sny. Na učňáku jsem začala krást. Ne proto, že bych chtěla věci. Ale proto, že jsem chtěla cítit, že existuju.
V šestnácti jsem utekla z domova. Do Prahy. Na ulici. Mezi pankáče, squaty, drogy, alkohol. Naučila jsem se přežít bez jména. Měla jsem falešné doklady, falešné identity. Byla jsem dezertér – ze školy, z ústavů, z vlastního života.
V osmnácti jsem dostala peníze po mámě a odjela do Francie. Tam jsem otěhotněla. A stalo se něco nečekaného – přestala jsem brát drogy. Najednou tu byl někdo, kvůli komu jsem chtěla žít. Partner to ale nezvládl. Opustila jsem ho. Krátce nato zemřel. Další důkaz, že lidé, které miluju, mizí.
Vrátila jsem se do Česka a porodila dceru. Sociálka mi ji chtěla vzít kvůli marihuaně. Dostala jsem šanci v kojeneckém zařízení. Ale i tam jsem našla cestu zpátky k destrukci. Poznala jsem muže, který mě znovu stáhl do drog. Pokusila jsem se o sebevraždu. Šla jsem do léčby, ale nebyla jsem připravená. Místo zotavení jsem se naučila vařit pervitin.
Dcera šla k otci. Já zpátky na ulici.
Poprvé jsem šla do vězení kvůli falešné identitě. Po propuštění jsem se vrátila přesně tam, odkud jsem přišla. Drogy, alkohol, krádeže. Odjela jsem do Španělska. Těhotná. Bez dokladů. Bez jistoty. Porodila jsem syna Artura. V šesti měsících mi ho odebrali. Mohla jsem ho vidět jednou týdně. Každé to loučení bylo, jako by mi někdo znovu rval srdce z těla.
Zase jsem pila. Zase jsem fetovala. Ale někde hluboko zůstával malý plamínek. Touha, že to přece nemůže být všechno.

Poznala jsem muže, se kterým jsem odjela na Slovensko. Tvrdý režim, žádná láska. On začal fetovat. Já onemocněla rakovinou. A pak přišlo rozhodnutí, které mě dodnes bolí – nechala jsem ho zavřít. Abych přežila.
Vrátila jsem se do Česka s dětmi. Pracovala jsem. Snažila se. Ale minulost se vrátila v podobě muže, který mě uměl dokonale manipulovat. Přišla jsem o bydlení. O děti. Zase ulice. Dva roky trestné činnosti, alkohol, pervitin.
A pak přišlo delirium tremens.
Rozpad těla i mysli. Halucinace, strach, smrt na dosah. A uprostřed toho chaosu se ozval hlas. Tichý, ale jasný: “Zkus to jinak.“
Krátce nato jsme byli zatčeni za loupež. A já byla poprvé v životě vděčná, že jdu do vězení. Věděla jsem, že jestli je někde poslední šance, je to tady.
Ve vazbě jsem si vybrala léčbu. Prvních deset dní bylo peklo. Tělo se klepalo, potila jsem se, nespala. Ale pak se stalo něco zásadního – zmizela ta neustálá touha. Ta žízeň, která mě celý život hnala. Poprvé jsem byla střízlivá nejen tělem, ale i hlavou.
Ve vězení jsem začala psát. Slova se vracela. Vyhrála jsem literární soutěž. Poprvé jsem necítila stud. Poprvé jsem měla pocit, že mám hodnotu. Že nejsem jen součet svých selhání.
Začala jsem přemýšlet o tom, co dál.
O tom, že nechci jen přežít. Že chci být užitečná. Absolvovala jsem kurz recovery. Uvědomila jsem si, že moje zkušenost – to všechno, čím jsem prošla – může někomu pomoct.
Podala jsem žádost o podmíněné propuštění. Vyšlo to. Po propuštění jsem šla rovnou do léčebny. Neutekla jsem. Nezpochybňovala jsem to. Držela jsem se.
Dnes spolupracuji s organizacemi, chodím do věznic, mluvím s lidmi, kteří jsou tam, kde jsem byla já. Neříkám jim, že to bude lehké. Říkám jim, že to jde.
Nemám dokonalý život. Nemám vlastní bydlení. Mám dluhy. Pořád narážím na systém, který není nastavený pro lidi jako já. Ale jsem střízlivá. Přítomná.
A hlavně – žiju.
Můj příběh není o pádu. Je o tom, že i po těch nejhlubších pádech může vzniknout něco, co má smysl. A pokud ho budu sdílet, dokud to někomu dává naději, pak všechno to utrpení nebylo zbytečné.
Můj druhý život
Seriál příběhů lidí s žitou zkušeností z výkonu trestu, členů/ek pracovní skupiny AOOV přináší autentická svědectví z nejen z vězení. Jsou to příběhy často bolestné a komplikované – o závislostech, ztrátách, selháních i dlouhé cestě zpět. Zároveň jsou to ale příběhy změny, odpovědnosti a návratu do běžného života. Ukazujeme konkrétní lidské osudy za statistikami o vězeňství a recidivě. Připomínáme, že za každým číslem je člověk – s minulostí, ale i s budoucností. Společným jmenovatelem těchto příběhů je odvaha začít znovu a podpora, která v klíčových momentech pomohla změnu udržet.
Cílem seriálu je přispět k věcnější debatě o trestní politice, významu odborné práce a dostupnosti podpůrných programů. Věříme, že funkční systém pomoci po výkonu trestu je důležitý nejen pro jednotlivce, ale i pro bezpečnost a soudržnost celé společnosti.
